ZRANĚNÍ + UVĚDOMĚNÍ = PONAUČENÍ

Chtěl bych se podělit o zkušenost, kterou jsem nabyl, když jsem trávil pár hodin na chirurgii ve Vinohradské nemocnici se zlomeným prstem. Spíše než nabyl, se dá říci, připomněl, protože takovouto zkušenost již mám. Jak se říká, „opakování je matka moudrosti“. Nemohu jinak, než souhlasit. Jen doufám, že si toto opakování budu pamatovat déle. O co tedy jde?

V sobotu 14. 5. jsem měl zápas malého fotbalu. Byl v dopoledních hodinách a já se cítil fajn. Zápas se měl odehrát na hřišti, na kterém jsem ještě nikdy nehrál, což se mi dlouho nestalo. Celá cesta (MHD + pěšky) byla lehce pod hodinu a odvoz po zápase jsem měl jsem zajištěný, takže se to dalo přežít. To, že se tam takhle hloupě zraním, jsem tedy nečekal. Jasně, zranění se stávají. Hlavně při kontaktních sportech. Jen by mě nenapadlo, že se mi přihodí zrovna takové.

Celý zápas stál za houby a necítil jsem se dobře. Protihráči dost dohrávali souboje a byli celkově hodně nepříjemní (hádali se, křičeli… klasika). Nehledě na to, jak se tam neustále chvástali tím, jak jsou opilí po včerejší chlastačce… super sportovní prostředí. Hřiště bylo úzké a domácím to vyloženě vyhovovalo (což se nedalo říct o nás). Po 20 minutách jsme prohrávali 0:3 a neměli jsme moc šancí na změnu takového stavu. Pro mě ta celková frustrace vygradovala tím, že jsem stál na hrotu a čekal, až brankář protihráčů vykopne. K mému překvapení poslal míč nesmyslně prudce přímo na mě a tak jsem se mu snažil uhnout, načež mě trefil do ruky. Hra se nepřerušila, protože to nikdo nepostřehl – kromě mě -, jaká to byla rána, která opticky jemně trefila můj prst. Nějakou převratnou bolest jsem necítil, ale cítil jsem, že je něco špatně. S prsty jsem hýbat mohl, poločas jsem dohrál, ale varovně mi začal modrat a opuchat poslední článek prostředníčku a pak i celý prst. Na začátku druhé půle už jsem prstem vůbec nemohl pohnout, a tak mi bylo jasné, že jsem dneska skončil. Kluci skoro zápas otočili, ale i tak jsme prohráli. Já jsem zápas moc nesledoval, protože jsem měl hlavu někde jinde. Hlavou se mi honily myšlenky, jak mám sádru, vynucenou pauzu od sportu, jak asi budu hrát na trumpetu, za týden máme nahrávat s kapelou… všechno nejisté. Kvůli takové kravině! Měl jsem chuť všechno rozkopat. Až připomenutím dané zkušenosti, jsem si uvědomil, jaká je to vlastně banalita…

Táta byl shodou náhod (zase ty „náhody“) poblíž, vyzvedl mě na Proseku, v McDonaldu byli tak hodní a dali mi do kelímku led (aspoň k něčemu jsou užiteční 😀 ) a jeli jsme směr Vinohrady. Na chirurgii bylo pár lidí. To bude rychlovka, pomyslel jsem si – hahaha. Chirurg mi řekl, že to nevypadá nijak vážně, takže to ani nemusí být zlomené a poslal mě na rentgen. Dal mi celkem naději, že by to mohlo být jen naražené, i když pohled na prst nalitý krví mi ji zase bral. Také mi řekl, že příště bych si měl dávat pozor na ten led, protože bych si mohl způsobit také omrzlinu. Zajímavý poznatek, budu si to pamatovat! Než jsem se dostal na rentgen, tak mě prst začal dost hodně bolet, jak prst přicházel zase k sobě po zaledování. Netrvalo to však moc dlouho a než skončil rentgen, bolest ustoupila. Šel jsem si tedy sednout zpět na chirurgii a čekal a čekal. Teď se dostaneme k tomu, co jsem chtěl vlastně říct.
Přivezli tam nějakého pána na lůžku s nákrčníkem. Nehýbal se a vypadal asi jako já. Naštvaný, rozmrzelý, všechno špatně. Poté co ho odvezli k chirurgovi, jsem slyšel zpoza dveří, že sice nemá zlomený obratel, ale něco (neslyšel jsem co) mezi tím. Každopádně si poleží nějakou chvíli. Tak jsem si uvědomil, že můj – nejspíš – zlomený prstíček je opravdu nic. Můžu dále dělat 98% všech činností. On si nedojde ani na záchod… Dobře. Beru. Musím přijmout, co je a nebýt z toho tak v háji. Kdybych byl na místě toho pána, asi bych se měl zastřelit, když takhle přeháním u třeba ani nezlomeného prstu. Co bych dělal na jeho místě? Přijmout následky jeho zranění, by bylo někde jinde. Asi jako potvrzení – protože na náhody nevěřím 😛 – tohoto myšlenkového pochodu tam přivezli chlápka přímo po bouračce s motorkou. Ten byl dobitý neskutečně, ale na to že byl po bouračce na motorce, byl ještě dost pohromadě. Nákrčník, všude odřený, modřiny, ruku zavázanou, chtělo se mu zvracet a ani pohnout se nemohl… Jo! Dobře! Chápu to! Zkusím si to pamatovat! Už mi sem další, prosím, nevozte. Není to žádný pěkný pohled.

Kvůli těmto případům jsem si tam počkal hodinku. Když jsem se dostal na řadu, chirurg mi sdělil, že mám v podstatě nejméně závažnou zlomeninu, která může být. Dva týdny budu mít prst v dlaze a pak by měl být v pohodě. Hm, jak na tom asi budou za dva týdny ti chlápci na lůžkách, pomyslel jsem si. Rozhodně ne tak dobře, jako já. To vím jistě.

zranění
Přímo po aplikaci dlahy – ještě ve sportovním 😀

Co jsem tím chtěl tedy říci? Chtěl jsem říci to, že ať se vám stane cokoliv, v 99% jsou na tom lidi hůř a musí se vyrovnat s daleko větším problémem. A stejně to nakonec skončí tak, že to člověk prostě musí přijmout a myslet na to, jak se s tím nejlépe poprat a nenechat se tím zlomit. Protože pokud nepřijmeme věci tak, jak jsou, budeme si (nebo někomu jinému) vyčítat to, co se stalo a nikdy se z toho nedostaneme. Nehroutit se z negativních událostí. Popřemýšlet nad nimi, přijmout je, vznít si z nich ponaučení či nějaké zkušenosti a s tímto pokračovat dál. A hlavně nebrat poměrně nezávažné věci tak vážně. Jak by se asi rozhodli ti chlápci, kdyby se jich zeptali, jestli by radši brali zlomený prstík s 2-3týdenní navíc ještě zkrácenou dlahou či to, jak jsou na tom teď? Odpověď nechám na Vás 😉

Stalo se Vám něco takového? Máte podobnou zkušenost s uvědoměním si takových či jiných věcí?

Mějte se báječně a važte si toho, co máte!

P. V.

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s